Prečítala som druhú knihu od Kunderu - jeho prvý román, napísaný v roku 1965, vydaný prvýkrát v roku 1967, postupne v 7 rôznych vydaniach. Vzhľadom na to, že Kunderovu románovú tvorbu by sme mohli rozdeliť na modernistickú a postmodernistickú, román Žert patrí do prvej skupiny, kde základnými motívmi sú politika, láska a irónia. Kompozícia je jasne daná - sedem kapitol, rôzne rozprávačské pohľady, rôzne postavy, ja-rozprávanie. Kundera sa často v predslovoch sťažuje, že tento román nie je správne čítaný a teda ani chápaný - veľa ľudí (literárnych kritikov) ho číta politicky, keďže sa dej odohráva počas obdobia stalinizmu, pričom Kundera tvrdí, že ide o milostný príbeh. Zároveň je však paradoxom (autorskou stratégiou?), že dovolil istému Francúzovi napísať v predslove k jednému vydaniu Žertu, že opisuje udalosti tzv. pražskej jari (ktorá sa síce začala tri roky po dopísaní románu, ale to je detail).
Dosť však teórie, ktorú som sa naučila počas svojho prvého semestra (alebo aspoň ju mám zatiaľ v poznámkach :D ), radšej sa vyjadrím rovno k románu ako takému.
V skratke dej: (wiki) "Hlavní postavou je Ludvík Jahn, v raných padesátých letech jako student horlivý komunista, který byl kvůli žertovné pohlednici, poslané spolužačce Markétě na socialistické školení ("Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! Ludvík"), vyhozen z vysoké školy i ze strany. Ludvík se chce po deseti letech pomstít bývalému spolužákovi Zemánkovi, který ho v rozhodující chvíli podrazil, tím, že svede Zemánkovu ženu Helenu. Většina textu knihy je retrospektivní vyprávění. Příběh začíná tím, že se Ludvík vrací do rodného moravského města provést svoji pomstu, jejíž důvod a Ludvíkův předchozí život je čtenáři osvětlován v následujících kapitolách. Román sice komentuje politickou atmosféru doby padesátých a šedesátých let, ale autorova pozornost je obrácena spíše na Ludvíkovy vztahy a lásky. Obsahuje také části věnované moravské lidové písni."
Štyria rozprávači, vďaka ktorým si príbeh vyžaduje skutočnú pozornosť čitateľa. Nie vždy je hneď zrejmé, kto rozpráva danú kapitolu. Prvým, hlavným rozprávačom je Ludvík Jahn, ktorého istý americký kritik charakterizoval ako chlapa krutého voči ženám. Druhým rozprávačom je Helena Zemánková, ktorá medzi týmito mužmi jasne vyniká spôsobom reči - dosť mi to pripomínalo dadaistov, šlo o také bľabotanie, síce zmysluplné, ale nesúrodé, oddeľované len čiarkami, bez otáznikov, bodiek, výkričníkov, úvodzoviek. Tretím rozprávačom je Pavel Zemánek, Ludvíkov "nepriateľ", a štvrtým vcelku zaujímavá postava Jaroslava Kostku, ktorý bol vďaka svojmu kresťanstvu vylúčený z komunistickej spoločnosti. Pre mňa najzaujímavejšou, v podstate lyrickou postavou, bola Lucie Šebetková - Ludvíkova "milá", okolo ktorej sa točí veľká časť príbehu a vlastne spája všetky postavy (istým spôsobom). Keby sa niekto niekedy rozhodol prečítať si tento román, radšej nebudem prezrádzať nič :D. Rozhodne však tento román odporúčam - mňa veľmi bavil (i keď tie Zemánkove repliky.. no, čo už :D ), hoci je náročne napísaný, ale Kundera si vraj čitateľa pekne vychováva a učí ho, ako má byť čítaný :D. Takže smelo do toho, ja som zohnala pdf na nete :).
Ale aspoň krátky úvod a vysvetlenie názvu - román sa volá Žert práve kvôli tomu, že rôzne žarty majú pre postavy fatálne následky. Dá sa povedať, že celý Ludvíkov život sa zmenil kvôli jednému "hlúpemu" žartu, ktorý ho odsúdil k čiernym barónom, vďaka ktorému spoznal lyrickú Luciu, znenávidel všetkých a všetko. Aj v závere sa vyskytne "žart", pričom kým sa o ňom čitateľ dozvie, začne si pomaly namýšľať, že Kundera nebodaj bude aj dobrodružný :D.
Podľa mňa však nejde prvoplánovo o milostný príbeh - pre mňa to bol príbeh o odpustení, o neschopnosti odpustiť, o potrebe odpustenia, o nenávisti... a o nezvrátiteľnosti niektorých vecí. Hlboký, filozofický. Páčil sa mi, in general, ak to mám takto zhrnúť. Ale už som sa naučila, že Kundera nie je iba o tom, či sa páči alebo nie :).
Neviem, či je táto kniha považovaná za Kunderovo najlepšie dielo, ale v prvých rokoch vyšla v náklade 150 000 kusov, pričom taký Umberto Eco (dosť čítaný autor) vychádzal v náklade 15 000 kusov a pod. A to už asi o niečom svedčí :) (dúfam, že som si túto informáciu z dnešnej prednášky dobre zapamätala).
Na záver ešte tri Ludvíkove úvahy, ktoré ma zaujali:
"Co když historie žertuje? A tu jsem si uvedomil, jak bezmocné je chtít odvolat svůj vlastní žert, když já sám s celým svým životem jsem zahrnut do žertu mnohem všeobsáhlejšího (pro mne nedohledného) a naprosto neodvolatelného."
"Cože? Jen tyhle tři dny? Celý můj život, zdá se mi, byl vždycky príliš preplněn stíny a přítomnost v něm zaujímala pravděpodobně dost nedůstojné místo. Představuji si jedoucí chodník (to je čas) a na něm člověka (to jsem já), který běží proti směru, kterým se pohybuje chodník; chodník se však pohybuje rychleji než já a proto mne zvolna unáší do cíle, ke kterému běžím; ten cíl (podivný cíl, který je umístěn vzadu!) je minulost politických procesů, minulost sálů, v nichž se vzpažují ruce, minulost strachu, minulost černých vojáků a Lucie, minulost, kterou jsem uhranut, kterou se snažím rozluštit, rozmotat, rozplést a která mi brání, abych žil, jak má žít člověk, totiž čelem vpred. A přitom je to minulost den ze dne vzdálenější (protože chodník se pohybuje rychleji než já), a proto i čím dál nerozluštitelnější a nerozmotatelnější, takže běžím (s očima obrácenýma k minulosti a s citem pro spravedlnost neukojeným) naveskrz marný běh."
"Seděl jsem v koutku zahradní restaurace nad prázdným talířem, snědl jsem rízek, ani jsem nevěděl jak, a uvědomoval jsem si, že jsem zahrnut (už nyní, už ted'!) - do toho nevyhnutelného a nesmírného zapomenutí. Přišel číšník, vzal talíř, mávl uterkou smetaje s mého ubrusu několik drobinek a spěchal k jinému stolu. Zachvátila mne lítost nad tímto dnem nejen proto, že byl marný, ale že ani ta marnost z něho nezůstane, že bude zapomenut i s tímto stolem, i s tou mouchou, která mi bzučí kolem hlavy, i s tím žlutým prachem, který mi na ubrus trousí kvetoucí lípa, i s tou pomalou a špatnou obsluhou tak příznačnou pro momentální stav společnosti, v níž žiji, že i ta společnost bude zapomenuta a ještě mnohem dříve budou zapomenuty její chyby a omyly a křivdy, jimiž jsem se trápil a stravoval a které jsem se marně snažil napravovat, trestat a odčiňovat, marně, protože cokoli se stalo, stalo se a je neodčinitelné."
Komentáre